Poutník za hranice pozitivistických kruhů. Výbor z díla

V roce 2018 uplyne 140 let od narození a zároveň 70 let od smrti profesora pražské právnické fakulty Emila Svobody. Profesor Karel Eliáš ho v předmluvě k tomuto svazku ediční řady Klasických právnických děl označil jako „neprávem zapomínaného civilistu“. Jedním z důvodů je, že Emil Svoboda po sobě nezanechal velké ucelené dílo, ale spíše řadu menších, i když nemálo inspirativních děl.

Vydal za svého života více než 130 knih, studií a článků věnovaných právu a filosofii. Z této úctyhodné šíře editor svazku prof. Karel Eliáš vybral:

I. Spravedlnost a právo (Demokracie jako názor na život a svět, 1927)

II. O studiu právním (Člověk a společnost, 1924)

III. Ideové základy občanského práva (1936)

IV. Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem (1911)

V. Problém vůle v rakouském právu dědickém (Právník, 1912)

VI. O věcných právech k věci cizí (1925)

VII. K otázce ručení za náhodu (Randův jubilejní památník, 1934)

VIII. Dědické právo (1921)

IX. O vývoji v právu (Obrany a útoky, 1926)

Skutečnost je, že celé Svobodovo dílo zůstalo, jak napsal Václav Vaněček, zcela roztříštěné. Svoboda nezpracoval ani svůj filosofický systém – což nepochybně ani sám nechtěl – a také nevypracoval systém civilního práva, byť takovou nabídku dostal, ovšem v době, kdy na to neměl sílu; ležel po vážném srdečním záchvatu a také jeho rodinné poměry se začaly povážlivě měnit. (…)

Co může být rovněž stále podnětné, je Svobodův přístup k právu, jeho metoda (…), spočívající v tom, že neustrne na zkoumání vzájemných souvislostí právních institutů a pravidel a vyvození závěru, jaké právo platí. To je právní dogmatika. Svoboda ale překračuje bariéru právního dogmatismu, poměřuje právně dogmatický úsudek v rovině společenského, hospodářského a kulturního dění a uvažuje o důsledcích, jaké by právně dogmatický závěr způsobil. Ty pak hodnotí, zda jsou žádoucí, anebo nežádoucí, a v závislosti na tom učiní definitivní závěr. Svobodovi je právní institut nebo zákonné ustanovení východiskem a filosofický poznatek závěrem, přičemž právě posouzení důsledků dopadů práva mezi lidmi a vzhledem k nim učiněný hodnotící závěr o právním pravidlu předpokládá zaujetí určitého filosofického stanoviska. Přístup takto naznačený – a závěr z toho vyplývající, tedy že při formální možnosti různých výkladů zákona má být raději vyhověno „potřebám skutečného života“ a že to má „cenu nesrovnatelně větší než vědomí o theoretické správnost rozhodnutí, vykoupené stinnými stránkami aktu, plynoucími z toho, že byl život právní násilně vtlačen do formy korektní, ale praktické potřebě nevyhovující“ – zastával Svoboda od počátku.

Z předmluvy prof. Karla Eliáše